Mám takovou soukromou teorii o velkých technologických průlomech: lidstvo se v nich chová jako nepoučitelný alkoholik, který ve sklepě narazí na zaprášenou lahev rumu. Racionální část mozku sice moc dobře ví, že načnout ji může skončit fatální katastrofou, ale ta neodbytná zvědavost a závislost na čistém dopaminu z poznání jsou zkrátka silnější než jakýkoli pud sebezáchovy. Vždycky si nakonec najdeme racionální důvod, proč si zkrátka musíme nalít. A přesně o tomto fascinujícím, geniálním a současně sebedestruktivním nutkání vypráví monumentální kniha Richarda Rhodese Zrození atomové bomby, kterou v poctivém téměř tisícistránkovém svazku a skvělém překladu Pavla Pokorného vydalo nakladatelství Host.

Na celém příběhu jaderné bomby mě odjakživa fascinovala jeho absolutní ambivalence. Na jedné straně stojíte v němém úžasu před největším vědeckým a inženýrským triumfem lidských dějin – během pouhých několika desetiletí jsme dokázali nahlédnout do samotného srdce hmoty a zkrotit energii vesmíru. Na straně druhé se díváte na zbraň hromadného ničení schopnou škrtnout celou naši civilizaci jedním tahem. A aby byl paradox dokonalý: právě tato strašlivá hrozba vzájemného vyhlazení nás ve střední Evropě dost možná uchránila před tím, aby se studená válka nezvrhla v plnohodnotný konvenční masakr.

Rhodesova kniha má výhodu v tom, že není pouhou kronikou vojenského projektu Manhattan. Autor jde mnohem dál do minulosti a první třetinu věnuje čisté, fascinující vědě. Sledujeme, jak se parta mladých vizionářů v zapadlých evropských laboratořích – od Nielse Bohra přes Ernesta Rutherforda, Jamese Chadwicka až po Enrica Fermiho a Lea Szilarda – snažila krok za krokem rozluštit strukturu atomu. Rhodes má vzácný dar psát o subatomárních částicích, izotopech a štěpení tak plasticky a srozumitelně, že čtenář na chvíli uvěří, že jaderné fyzice doopravdy rozumí. Osobně mě tato teoretická část o čistém poznání bavila snad ještě víc než pozdější vojenské manévry.

Když se pak děj přesune do Nového Mexika, tempo se promění v technologický thriller. V pustině Los Alamos se pod taktovkou excentrického teoretika J. Roberta Oppenheimera a pragmatického generála Leslieho Grovese rozjíždí projekt s neuvěřitelnou koncentrací mozků, peněz a surovin. Kniha nabízí řadu momentů, u kterých doslova tajíte dech: spuštění prvního experimentálního reaktoru pod tribunou chicagského stadionu (kde Fermi s chladnou hlavou počítal na logaritmickém pravítku), noční nervozitu před prvním testem Trinity v poušti i precizní rekonstrukci letu bombardéru Enola Gay.

Abych však jen nechválil: na ploše 950 stran se najdou i pasáže, kde vyprávění trochu ztrácí dech. Politická jednání, diplomatické manévrování, konference a kuloární hádky o tom, komu bombu svěřit, zkrátka nejsou tak strhující jako scény v laboratoři. Ale musím uznat, že i to má svůj smysl: Rhodes tím ukazuje, jak těžko si hledali cestu k sobě dva světy, které neměly nic společného — fyzikové, kteří zrovna rozluštili atom, a generálové s politiky, kteří ho chtěli shodit někam na Japonsko (původně na Německo).

„Ti vědci, co vynalezli atomovou bombu - co si mysleli, že se stane, až ji shodí?“

Rhodes se nevyhýbá ani děsivým a syrovým následkům v Hirošimě a Nagasaki. Nechává čtenáře stát před tou nejtěžší otázkou moderních dějin: bylo svržení bomby nutným zlem, které zkrátilo válku a zachránilo miliony životů, nebo šlo o nejtemnější selhání humanity? Tohle dilema autor nevyřeší. Ani nemůže. Spíš vás po téměř tisíci stranách nechá stát někde mezi obdivem k lidskému rozumu a obavou z toho, co všechno je ten rozum schopný vymyslet. A možná je to nejlepší možný závěr. Atomová bomba nebyla ani čistý triumf, ani čisté šílenství. Byla obojím najednou.

Při čtení se nelze ubránit pocitu déjà vu. Když dnes sledujeme překotný závod velmocí a technologických gigantů o ovládnutí umělé inteligence, vidíme úplně stejný vzorec: vědci nadšeně zkoumají neznámé, inženýři staví systémy, jejichž dopadům nikdo plně nerozumí, a etika s politikou za nimi zoufale vlají s mnohaletým zpožděním.