V českém veřejném prostoru existuje osvědčený reflex: kdykoliv sociolog Daniel Prokop a jeho tým z PAQ Research přijdou s analýzou sociální mobility, zdanění nebo stavu školství, část komentariátu okamžitě sahá po reflexní nálepce levicového sociálního inženýrství. Je to pochopitelné. Sledovat debatu jako ideologický fotbalový zápas je podstatně méně namáhavé než konfrontovat vlastní představy s tvrdými empirickými čísly. Kniha Spravedlivý růst ukazuje, proč je tato zkratka laciná – a zároveň proč Prokop své kritiky tolik irituje.

Po úspěšných Slepých skvrnách se známý sociolog tentokrát pouští ještě hlouběji do fungování českého státu. Zabývá se daňovým a důchodovým systémem, zdravotnictvím, dostupností bydlení, vzděláváním i rozvojem regionů. Na první pohled jde o témata, která by vydala na několik samostatných knih. Prokop je však propojuje do jednoho obrazu země, která má řadu nevyužitých možností, ale zároveň si udržuje překážky, jež brzdí její rozvoj.

Napříč knihou se opakují především tři strukturální problémy. Nadměrné zdanění nízkopříjmové práce, extrémní roztříštěnost veřejné správy s tisíci malými obcemi a výrazně nerovnoměrný rozvoj regionů. Nejde přitom o žádné převratné objevy, o těchto problémech se mluví dlouhá léta. Zajímavé je spíš to, jak důkladně Prokop rozebírá jejich příčiny, vzájemné souvislosti a možné důsledky. A především nabízí konkrétní návrhy, jak situaci změnit.

Právě v tom vidím největší přínos knihy. Prokopova argumentace je postavená na datech, výzkumech a srovnáních, nikoli na ideologických proklamacích. Zajímavé jsou například paralely s Polskem nebo Estonskem, které ukazují, že některé problémy, jež v Česku považujeme téměř za neřešitelné, lze v jiných zemích zvládat odlišně. Neznamená to, že bychom měli jejich modely jednoduše přebírat. Minimálně bychom se ale měli přestat tvářit, že současné uspořádání je jedinou možnou variantou.

Když člověk sleduje Prokopovy návrhy napříč jednotlivými oblastmi, může si snadno představit, že by z nich šel sestavit program rozumné středové politické strany. Nejde totiž o snahu všechno zdanit, přerozdělit a regulovat, ale spíše o hledání efektivnějšího fungování veřejných systémů, lepších příležitostí a odstraňování překážek, které brání lidem i celé ekonomice v rozvoji. S některými konkrétními řešeními lze samozřejmě polemizovat. A ostatně i autor sám by si přál, aby kniha vyvolávala věcnou debatu. K té ovšem potřebujeme především argumenty, ne jen nálepky.

Pokud mají Slepé skvrnySpravedlivý růst jde podstatně dál. Je komplexnější, podrobnější a také výrazně techničtější. Zatímco první kniha se četla téměř jako společenská reportáž, druhá se místy blíží odborné studii. Prokop se pouští do detailů, které mohou být pro běžného čtenáře únavné. Rozhodně to není kniha na klidné večerní počtení před spaním, pokud tedy zrovna netoužíte usínat nad daňovými sazbami nebo parametry důchodového systému.

To ale není výtka, spíše důsledek zvoleného přístupu. Jestliže chce autor nabídnout skutečně použitelná řešení, nemůže se spokojit s několika poutavými příběhy a obecnými tezemi. Místy by však textu prospělo trochu více lehkosti a čtivosti, kterou se vyznačovaly Slepé skvrny.

Spravedlivý růst je především knihou pro lidi, kteří mají možnost ovlivňovat podobu veřejných politik, ať už jde o politiky, starosty, ředitele škol, odborníky na veřejnou správu nebo studenty ekonomie a společenských věd. Ale i pro ostatní, kteří chtějí lépe porozumět tomu, proč se Česko v některých oblastech neposouvá kupředu, může být velmi přínosná. Její čtení sice vyžaduje určité úsilí, ale nabízí za něj něco, čeho je ve veřejné debatě zoufale málo: promyšlený pohled na to, co bychom mohli dělat jinak.

V době, kdy se politická diskuse často omezuje na jednoduchá hesla a vzájemné osočování, je to docela osvěžující čtení. A nakonec i připomínka, že mít na něco názor ještě neznamená mít pravdu. Zvlášť když se vedle názoru objeví také data, argumenty a konkrétní návrhy. Nakladatelství Host navíc opět odvedlo precizní práci, takže ani po stránce knižního zpracování není co vytknout.